Vít Šimek: Po dlouhé cestě vzhůru čeká na konci tunelu světlo

Jak vznikl nápad použít v díle efekt zrcadlení? Byla to jediná varianta?

Nápadů bylo hodně — na první si už nevzpomínám. Rád plavu a baví mě pozorovat lom světla dynamické vodní hladiny na dně a stěnách bazénu, to byl prvotní impulz. Když jsem pak vylezl z vody, přišla mi zpráva od kamarádky Sylvy, která byla zrovna s našimi dětmi v zrcadlovém bludišti na Petříně. Snažil jsem se to potom v návrhu propojit — vertikální hladina vody a deformace obrazu.

Testovali jste, aby zrcadla neoslňovala kolemjdoucí. Jak to vypadalo v praxi a musel jste projekt nějak upravit?

Lom světla naštěstí definují fyzikální zákony, a ne komentáře. Na modelu jsme si ověřili, jak to bude v reálu vypadat. Nějaká dílčí prasátka to asi občas někam hodí, ale v rámci městského prostředí plného lesklých aut to nebude nic nestandardního.

Na projektu jste pracoval společně s Karolínou Hausenblasovou. Jaká byla její role?

Kája to celé graficky udělala a připravila k odevzdávce. Nápad dotáhla do reálné podoby.

V anotaci k dílu píšete: „Žižkov byl vždy místem svérázným, osobitým, místem individualit. Stísněná čtvrť vklíněná mezi dva svahy, kde život pulzuje v rozličných frekvencích a neonovými žilami se rozlévá po ulicích.“ Proč na vás působí stísněně?

„Stísněnost“ je myšlena v kontextu urbanismu, nikoliv lidských pocitů z prostředí. Je to tady fajn.

O Žižkovu jste taky napsal, že je to „čtvrť rozmanitých perspektiv, která nikdy neztratila svoje světlo“. Co tím přesně myslíte?

Mám rád specifická a jedinečná místa, a těch je Žižkov plný, proto sem rád chodím. Žižkovu jsem se věnoval ve své diplomové práci, zejména asanovaným částem. To vnímám jakou velkou jizvu, která se ale postupem času krásně hojí.

Jste známý především díky desítkám nejrůznějších saun ve veřejném prostoru. Chystáte nějakou takovou realizaci na Trojce?

Nějaká veřejná sauna by tu byla určitě super!

 

Foto: Apolena Typltová